Otázka
Jak a kdy se dal dohromady biblický kánon?
Odpověď
Termín „kánon“ se používá jako označení knih, které byly inspirovány Bohem, a proto mají své místo v Bibli. Určení toho, které knihy patří do biblického kánonu, je ztíženo tím, že samotná Bible nám nedává seznam knih, které by tam patřily. Určování toho, které knihy do kánonu patří, byl proces, se kterým začali nejprve židovští rabíni a učenci, a posléze první křesťané. Nakonec to byl Bůh, kdo rozhodl o tom, které knihy do kánonu patří. Každá kniha, která v Bibli je, byla určena pro kánon od okamžiku, kdy Bůh inspiroval její sepsání. Byla to otázka toho, aby Bůh přesvědčil své lidské následovníky o tom, které knihy by se měly stát součástí Bible.
V porovnání s Novým zákonem byl kánon Starého zákona jen velmi málo sporný. Hebrejští věřící Boží posly uznávali a jejich spisy přijímali jako Bohem inspirované. A i když i kolem starozákonního kánonu proběhly nepochybně určité debaty, kolem roku 250 n. l. už panovala téměř jednoznačná shoda v tom, které knihy tvoří kánon hebrejských písem. Jediným sporný bod tvořily Apokryfy, které ovšem určité debaty a diskuze vzbuzují dodnes. Drtivá většina hebrejských učenců považovala Apokryfní spisy za dokumenty s dobrou historickou a náboženskou hodnotou, ale nedávali jim stejnou důležitost, jakou měla ostatní hebrejská Písma.
Co se týče Nového zákona, začal proces uznávání a sbírání knih hned v prvních staletích existence křesťanské církve. Některé novozákonní knihy začaly být přijímány velmi záhy. Pavel považoval Lukášovy spisy za stejně autoritativní jako starozákonní spisy (1. Timoteovi 5:18, viz také Deuteronomium 25:4 a Lukáš 10:7). Petr uznával za Písmo spisy apoštola Pavla (2. Petrův 3:15-16). Některé knihy Nového zákona byly přímo určeny k tomu, aby kolovaly mezi církvemi (Koloským 4:16; 1. Tesalonickým 5:27). Klement Římský se zmiňoval o nejméně osmi novozákonních knihách (v r. 95 n. l.). Ignác z Antiochie uznával asi sedm knih (v r. 115 n. l.). Polykarp, učedník apoštola Jana, uznával knih patnáct (v r. 108 n. l.). Irenej se později zmiňuje o 21. knihách (v r. 185 n. l.). Hippolyt uznával 22 knih (mezi lety 170-235 n. l.). Ze všech novozákonních knih se nejvíce protivenství dočkal list Židů, list Jakubův, 2. Petrův, 2. Janův a 3. Janův.
Prvním „kánonem“ byl Muratoriho fragment, který byl sepsán v roce 170 n. l. Muratoriho fragment obsahoval všechny novozákonní knihy s výjimkou listu Židům, Jakuba a 3. Janovy epištoly. V roce 363 se koncil v Laodiceji rozhodl, že v církvi mají být čteny pouze starozákonní spisy (včetně Apokryf) a 27 knih Nového zákona. Koncily v Hippu (393 n. l.) a v Kartágu (397 n. l.) potom potvrdily stejných 27 knih Nového zákona jako autoritativní písma.
Koncily rozhodovaly o tom, zda je daná novozákonní kniha opravdu inspirována Duchem svatým na základě zhruba těchto kritérií: 1) Byl jejím autorem apoštol nebo alespoň někdo z apoštolského okruhu? 2) Je daná kniha většinově v Těle Kristově přijímána? 3) Obsahuje kniha nauky, které jsou v souladu s ostatními naukami a učením? 4) Nese kniha známky vysokých mravních a duchovních hodnot, které odrážejí dílo Ducha svatého? A pamatujme, že to nebyla církev, kdo rozhodoval o tom, co bude součástí kánonu. Nerozhodoval o tom ani žádný z koncilů. Byl to Bůh, kdo ovlivnil to, které knihy budou součástí Bible. Bůh jen přesvědčil své následovníky o tom, jak to má být. Lidský proces výběru kanonických knih nebyl dokonalý, ale Bůh ve své svrchovanosti, a navzdory naší neznalosti a tvrdohlavosti, nakonec ve své církvi prosadil ty knihy, které jsou jím opravdu inspirovány.
English
Jak a kdy se dal dohromady biblický kánon?
