Otázka
Co je buddhismus a čemu buddhisté věří?
Odpověď
Buddhismus (někdy nesprávně psaný jako budhismus) je jedno z hlavních světových náboženství, co se týče počtu příznivců, zeměpisného výskytu a sociokulturního vlivu. Přesto že se jedná o „východní“ náboženství, buddhismus nabývá na popularitě a vlivu v západním světě. Je to jedinečné náboženství, přestože sdílí určité společné prvky s hinduismem, a to v tom, že v obou náboženstvích se vyskytuje karma (etika příčiny a následku), dále májá (koncept pomíjivého světa) a samsára (cyklus reinkarnace). Buddhisté věří, že nejvyšším cílem života je dosáhnout „osvícení“.
Zakladatel buddhismu, Siddhárta Guatama, se narodil v královské rodině v Indii kolem roku 600 př. n. l. Podle legendy žil v přepychu a se světem mimo palác skoro nepřišel do styku. Rodiče se jej snažili ochránit před vlivem náboženství, ale i před bolestí a utrpením. Jeho útočiště ale vzalo zasvé, když měl jednou vidění starce, nemocného a mrtvoly. Jeho čtvrtá vize představovala pokojného, asketického mnicha (tzn. mnicha odmítajícího luxus a pohodlí). Když viděl pokoj, jaký mnich vyzařoval, rozhodl se, že se sám stane asketou. Opustil svůj život v pohodlí a přepychu, a vydal se hledat osvícení skrze odříkání. Stal se mistrem naprostého odříkání, pokory a hluboké meditace. Stal se vůdcem ostatních, kteří chtěli žít podobně jako on. Jeho snaha vyvrcholila jedním rozhodujícím gestem. Dopřál si misku rýže a usadil se pod fíkovník (známý jako strom bódhi), aby tam meditoval až do chvíle, kdy buď dojde osvícení, nebo zemře. Navzdory všem útrapám a pokušením do rána opravdu dosáhl osvícení. Tak začal být znám jako „osvícený“ neboli „Buddha“. Vzal nově nabyté vjemy a začal je učit ostatní mnichy, mezi nimiž už získal velký vliv. Pět jeho nejbližších souputníků se stali jeho prvními učedníky.
Co Gautama objevil? Osvícení podle něj leží ve „střední cestě“, ne v životu v přepychu, ani v odříkání. Definoval také to, co je známo pod pojmem „Čtyři ušlechtilé pravdy“ – 1) žít znamená trpět (dukkha), 2) utrpení způsobuje žádostivost, 3) utrpení se dá zmírnit opuštěním žádostivosti a neulpíváním na ní (tanha, „ulpívání“), a 4) tohoto se dá dosáhnout, když se člověk vydá ušlechtilou osmidílnou stezkou. „Osmidílná stezka“ znamená pravé: 1) chápání, (pochopení), 2) myšlení, (zamýšlení, záměr), 3) mluva, (mluvení), 4) konání, (jednání), 5) živobytí, (životospráva), 6) snažení, (úsilí), 7) uvědomění, (pozornost, všímavost), a 8) soustředění. Buddhovo učení bylo shrnuto do textu zvaného Tipitaka, neboli „trojí koš“.
Součástí těchto nauk jsou nauky, známé v hinduismu, jako je reinkarnace, karma, májá a tendence chápat skutečnost jako v podstatě panteistickou. Buddhismus také podává propracovanou teologii božstev a božských bytostí. Podobně jako je tomu v hinduismu, i buddhismus je velmi těžké definovat, co se týče pohledu na Boha. Určité odnože buddhismu se dají označit za zcela ateistické, jiné za panteistické, další zase za teistické, jako např. Škola čistá země. Klasický buddhismus nicméně na téma existence svrchované bytosti mlčí, a dá se proto považovat za ateistickou nauku.
Dnešní buddhismus má mnoho podob. Zhruba se dá rozdělit na dvě velké kategorie – Théraváda (malý vůz) a Mahájána (velký vůz). Théráváda je mnišská forma buddhismu, která si nárokuje osvícení a nirvánu pouze pro mnichy, zatímco Mahájánský buddhismus učí, že osvícení mohou dosáhnout i laikové, tedy nejen mniši. Oba tyto směry mají řadu dalších odnoží, např. Tendai, Vadžrajána, Ničiren, Šingon, Škola čistá země, Zen, a Ryobu, abychom jich jmenovali alespoň několik. Pro člověka, který se snaží zorientovat v buddhismu, je proto důležité, aby se nespoléhal na to, že rozumí všem podrobnostem konkrétní školy buddhismu jen proto, že má povědomí o klasickém buddhismu.
Buddha sám se nikdy nepovažoval za boha ani za božskou bytost. Smýšlel o sobě jako o člověku, který ukazuje cestu ostatním. Teprve po své smrti byl povýšen na boha, a to některými ze svých následovníků, ačkoliv se tak na něj nedívali všichni následovníci. V křesťanství je to jiné. Bible jasně prohlašuje, že Ježíš byl Boží Syn (Matouš 3:17: „tom se z nebe ozval hlas: ‚Toto je můj milovaný Syn, kterého jsem si oblíbil.‘“), a že Ježíš a Bůh jsou jedno (Jan 10:30). Nikdo, kdo nevěří, že Ježíš je Bůh, se proto nemůže považovat za křesťana.
Ježíš také učí, že On je ta jediná cesta, a nejen ten, kdo cestu ukazuje – Jan 14:6, „„Já jsem ta cesta, pravda a život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“ Než Guatama zemřel, byl už buddhismus v Indii velmi vlivný; o tři sta let později už se rozšířil do celé Asie. Písma a výroky, které se Buddhovi připisují, byly sepsány až zhruba čtyři sta let po jeho smrti.
V buddhismu se hřích chápe spíše jako nevědomost. Hřích se bere jako „morální poklesek“ nebo chyba, zatímco kontext „zla“ a „dobra“ se chápe jako nemorální. Karma se bere jako přirozená rovnováha, a ne něco, co se dá ovlivnit. Příroda morálku nemá; karma tedy není mravní kodex, a hřích není zcela nemorální. Dá se tedy vyvodit, že v buddhismu naše chyby nejsou záležitostí morálky, protože se jedná v důsledku o neosobní omyl, ne narušení mezilidských vztahů. Následky tohoto chápání věcí jsou ničivé. Pro buddhistu je hřích spíše něco jako špatný krok než přestupek proti svatému Bohu. Takové chápání hříchu není v souladu s přirozenou morálkou a svědomím, které nám říká, že lidi od Boha oddělují právě jejich hříchy proti svatému Bohu (Římanům 1-2).
Protože v buddhismu se hřích chápe jako neosobní chyba, kterou lze napravit, buddhismus je neslučitelný s doktrínou o hříšnosti, která je jednou ze základních křesťanských nauk. Bible nám říká, že hřích je problém s nekonečnými následky, které trvají věčnost. V buddhismu není zapotřebí Spasitele, aby lidi zachránil z hříchu. Pro křesťana je Ježíš naopak jedinou záchranou před věčným odsouzením. Pro buddhistu je to jen etický život a meditativní apel k vyšším bytostem, v naději na dosažení osvícení a konečného stavu nirvány. Je navíc pravděpodobné, že člověk bude muset projít řadou reinkarnací, aby splatil všechen nahromaděný karmický dluh. Pro pravé následovníky buddhismu představuje náboženství filozofii o morálce a etice, které se dá shrnout do života odříkání. V buddhismu je realita neosobní a bez vztahů; a proto bez lásky. Nejenže je Bůh brán jako pomíjivý, ale tím, že se hřích chápe jako chyba bez kontextu morálky, a tím, že se veškerá hmotná realita odmítá jako májá („přelud“, „pomíjivost“), dokonce i my sami ztrácíme své „já“. Sama naše osobnost se stává přeludem.
Říká se, že když se Buddhy zeptali, kdo nebo co stvořil vesmír, Buddha mlčel, protože v buddhismu věci nemají počátek ani konec. Namísto toho je zde jen nekonečný koloběh zrození a smrti. Člověk si musí položit otázku, jaká Bytost by nás stvořila k tomu, abychom žili, vytrpěli tolik bolesti a utrpení, a potom zemřeli, a to celé zase znovu? Člověk se skoro ptá, jaký by to mělo smysl, proč bychom to měli podstupovat? Křesťané vědí, že Bůh poslal svého Syna, aby za nás zemřel, a to jednou, abychom nemuseli trpět po celou věčnost. Poslal svého Syna, aby nám dal vědět, že nejsme sami a že jsme milováni. Křesťané vědí, že v životě je víc, než jen utrpení a smrt. „Tato milost se nyní projevila v příchodu našeho Spasitele, Krista Ježíše, který zrušil vládu smrti a skrze evangelium zjevil život a nesmrtelnost“ (2. Timoteovi 1:10).
English
Co je buddhismus a čemu buddhisté věří?
