Otázka
Co mají dělat křesťanští rodiče, když jejich dítě jako „ztracený“ syn (či dcera)?
Odpověď
V příběhu o ztraceném synu (Lukáš 15:11-32) je obsaženo několik principů, kterými se mohou řídit rodiče, jejichž děti žijí v protikladu k tomu, jak byli rodiči vychováni. Rodiče si musí uvědomit, že jakmile dosáhne dítě dospělosti, nepodléhá už rodičovské autoritě.
V tomto příběhu si mladší syn vybere svůj podíl dědictví a vydá se do daleké země, kde svůj podíl celý promrhá. V případě dítěte, které nevěří v Boha, je to docela přirozená věc. V případě dítěte, které už někdy vyznalo svou víru v Krista, mluvíme o „ztraceném“ či marnotratném synu (dceři). Tohle slovo vlastně znamená „osoba, která rozhazovačně utratila či promrhala své prostředky“, což je docela trefný popis dítěte, které opouští domov a mrhá svým duchovním dědictvím – tím, co do něj investovali rodiče. Všechny ty roky starání, vyučování, lásky a péče jsou najednou zapomenuty a dítě se vzbouří proti Bohu. Protože každá vzpoura je v první řadě proti Bohu, a jejím projevem je pak vzpoura proti rodičům a dalším autoritám.
Všimněme si, že v tomto podobenství otec dítěti nebrání odejít. Ani se nevydává na cestu za ním, aby jej chránil. Rodič naopak zůstává doma a věrně se modlí, a když onen syn „přišel k sobě“ a vydal se na cestu zpět domů, rodič na něj čeká, a když jej uvidí, přiběhne dítě přivítat „už z veliké dálky“.
Když se naši synové a dcery vydávají svou cestou – za předpokladu, že jsou zletilí a tedy že jsou k tomu právně způsobilí – a dělají rozhodnutí, která jim způsobí vážné následky, rodiče je musí nechat jít. Rodiče by se neměli vydávat za dětmi, sledovat je ani zasahovat do následků, které přijdou. Měli by místo toho zůstat doma, setrvávat věrně na modlitbách a vyhlížet známky pokání a obratu. A do doby než se to dostaví by si měl rodič nechat své rady pro sebe, nepodporovat vzpouru potomků, ale ani nijak jinak nezasahovat (1 Petr 4:15).
Jakmile děti dosáhnou věku, kdy jsou před zákonem dospělé, jsou zodpovědné pouze Boží autoritě a autoritě, která je svěřena místní vládě (Římanům 13:1-7). Jako rodiče můžeme své „marnotratné“ děti podpořit láskou a modlitbami a být připraveni postavit se za ně když se vzpamatují a obrátí zpět k Bohu. Bůh může využít i trápení, které si sami způsobujeme, a přivést nás ke „zmoudření“ – a je pak na každém, jak se k tomu postaví. Jako rodiče nemůžeme své děti zachránit – to může jen Bůh. A než ta doba nastane, musíme se modlit, bdít a nechat celou věc v Božích rukou. To může být bolestný proces, ale když jej uplatníme biblicky, přinese pokoj jak naší mysli, tak srdci. Nemůžeme své děti soudit, to může jen Bůh. V tomhle je naše veliká útěcha: „Cožpak Soudce vší země nebude jednat podle práva?“ (Genesis 18:25b).
English
Co mají dělat křesťanští rodiče, když jejich dítě jako „ztracený“ syn (či dcera)?
