Otázka
Existuje tolik různých náboženství, jak mám vědět, které je to pravé?
Odpověď
S tak velkým počtem různých náboženství, které dnes na světě jsou, je bezpochyby nesnadné vědět, které náboženství je správné. Pojďme se nejprve obecně zamyslet nad tématem a potom se podívejme na to, jak se k této otázce postavit tak, aby nás to dovedlo ke správným závěrům o Bohu. Problematika různých odpovědí na jednu otázku se netýká jen tématu náboženství. Pozvete-li si 100 studentů matematiky a dáte jim k řešení složitou matematickou úlohu, mnoho z nich ji pravděpodobně vyřeší chybně. Znamená to ale, že správná odpověď neexistuje? Nikoliv. Ti, kdo úlohu vyřeší špatně, jenom potřebují, aby jim někdo ukázal, kde udělali chybu, a vysvětlil postup, jakým se doberou správné odpovědi.
Jak se dobereme k pravdě o Bohu my? Použijeme systematickou metodologii, která je sestavena tak, aby oddělila pravdu od chybným závěrů tím, pravdu podrobí různým zkouškám, čímž se následně dobereme k závěrům, které musí být správné. Dokážete si představit, k jakému výsledku by se dobral vědec, kdyby začal v laboratoři bez ladu a skladu míchat přísady? Nebo kdyby lékař léčil pacienta náhodně vybranými léky v naději, že některý lék zabere? Ani vědci ani lékaři takový postup nepoužívají. Používají systematické metody práce, které jsou metodické, logické, osvědčené a s prokazatelně vedoucí ke správnému výsledku.
Proč by tedy teologie – nauka o Bohu – měla být jiná? Nemůžeme si myslet, že k ní můžeme přistupovat náhodným a nesystematickým způsobem, a že přesto docílíme správných závěrů. To je naneštěstí přesně ten způsob, který si mnozí lidé volí, a to je také jeden z hlavních důvodů, proč existuje tolik různých náboženství. Měli bychom se teď vrátit k otázce, jak se dobrat k pravdivým závěrům o Bohu. Jaký systematický přístup bychom měli zvolit? Nejprve musíme definovat, jak budeme zkoušet, zda je daný závěr pravdivý. A zároveň potřebujeme načrtnout, jak budeme postupovat, abychom se dobrali správných závěrů. Použijeme následující rámcový postup:
1. Logická důslednost – jednotlivé body daného náboženského systému musí mít logickou soudržnost a nesmí si nijak odporovat. Příklad: konečným cílem buddhismu je zbavit se veškeré touhy. Nicméně k tomu, aby se člověk zbavil veškeré touhy, po tom musí opravdu toužit a usilovat o to, což je protikladný a nelogický princip.
2. Empirická přiměřenost – existují důkazy na podporu daného náboženského systéme (ať už se jedná o důkazy racionální, vnější apod.)? Je to pochopitelné a správné, požadovat důkaz na podporu zásadních tvrzení, aby se dala ověřit. Příklad: Mormoni věří, že Ježíš žil v Severní Americe. Takové tvrzení ale není podepřeno jediným důkazem, ani archeologickým ani jiným.
3. Existenční relevance – náboženský systém musí odrážet realitu, jak ji známe, a musí zaujímat v životech jejích následovníků významné místo. Příklad: deismus učí, že Bůh roztočil Zemi a vhodil ji do vesmíru, a teď už nijak nezasahuje do životů těch, kdo na ní žijí. Jaký má tato nauka vliv na náš každodenní život. Jednoduše řečeno, vůbec žádný.
Uplatníme-li tento myšlenkový rámec na otázku náboženství, pomůže nás to dovést ke správnému pohledu na Boha a zodpoví nám to také na čtyři velké otázky života:
1. Původ – odkud pocházíme?
2. Etika – jak máme žít?
3. Smysl – jaký je smysl života?
4. Osud – kam lidstvo spěje?
Jak ale uplatnit podobné schéma ve snaze porozumět Bohu? Nejlepší taktikou je postupovat krok za krokem systémem otázek a odpovědí. Zúžíme-li seznam možných otázek, vyjde nám něco takového:
1. Existuje absolutní pravda?
2. Slučuje se rozum a náboženství?
3. Existuje Bůh?
4. Můžeme Boha znát?
5. Je Ježíš Bůh?
6. Záleží na mně Bohu?
Nejprve potřebujeme vědět, zda existuje absolutní pravda. Pokud ne, nemůžeme si být jisti vůbec ničím (ať už duchovním nebo ne), a skončíme buď jako agnostik, v nejistotě, zda vůbec něco víme, nebo jako pluralista, kdy přijmeme všechny možné závěry, protože si nejsme jisti, zda není některý závěr náhodou správný.
Absolutní pravdu lze definovat jako něco, co odpovídá reality a zároveň koresponduje se svým účelem, tedy popisovat věci jaké opravdu jsou. Jsou tací, kteří tvrdí, že absolutní pravda neexistuje, ale zastávat takovou pozici je sebedestruktivní. Relativisté např. tvrdí, že „Každá pravda je relativní“, a je tedy namístě se ptát: je tento výrok pravdivý? Pokud ano, pak absolutní pravda existuje; pokud ne, proč se tím vůbec zabývat? Postmodernismus rovněž zastává názor, že žádná absolutní pravda neexistuje, ale uznává alespoň jednu absolutní pravdu: postmodernismus má pravdu. Absolutní pravda se stává nepostradatelnou.
Další věcí je, že absolutní pravda je z podstaty velmi těsné území a vylučuje vše, co jí protiřečí. Dva plus dva se rovná čtyři, žádné další řešení není přípustné. To je důležitý bod, když srovnáváme různé náboženské systémy. Obsahuje-li jeden náboženský systém určitý element, který se ukáže jako správný, všechny konkurenční náboženské systémy, které nabízí jiné řešení dané otázky, se musí vyloučit jako falešné. Musíme také pamatovat na to, že absolutní pravda se nenechá ovlivnit upřímnou snahou ani touhou. Je jedno jak upřímně člověk věří lži, bude to stále jen lež. A ani největší touha na světě neudělá ze lži pravdu.
Odpověď na první otázku zní ano, absolutní pravda existuje. V tom případě zastává agnosticismus, postmodernismus, relativismus a skepticismus falešnou pozici.
To nás přivádí k další otázce, a to zda se dá v oblasti náboženství použít rozum a logika. Někteří tvrdí že ne, ale proč ne? Pravda je taková, že logika je při zkoumání duchovních nároků a pravd nezbytná, protože nám pomáhá pochopit, proč by se některé závěry měly vyloučit a jiné následovat. Logika je naprosto nezbytná například při rozebírání pluralismu (který tvrdí, že všechny názory, které se prohlašují za pravdivé, jsou si rovny a jsou stejně platné, i když si odporují).
Například islám a judaismus tvrdí, že Ježíš není Bůh, zatímco křesťanství tvrdí, že je. Jeden ze základních zákonů logiky je zákon kontradikce, který znamená, že objekt nemůže být zároveň „A“ a „ne A“, alespoň ne ve stejném smyslu. Použijeme-li tento zákon na to, co tvrdí judaismus, islám a křesťanství, znamená to, že pravdu může mít jen jeden a další se mýlí. Ježíš nemůže zároveň být Bůh a nebýt Bůh. Použijeme-li ji správně, logika je mocná zbraň proti pluralismu, protože jasně ukazuje, že protichůdné závěry nemohou být oba správné. Toto chápání potom boří ony známé výroky typu: „to je pravda pro tebe, ale ne pro mě“.
Logika také vyvrací známou analogii „všechny cesty vedou do Říma“, kterou používají pluralisté. Logika nám ukazuje, že každý náboženský systém má vlastní ukazatele, které vedou na zcela jiná místa. Logika ukazuje, že správným obrázkem hledání duchovní pravdy by bylo spíše bludiště – jedna cesta vede k pravdě, ostatní do slepých uliček. Všechna náboženství mohou mít povrchové shody, ale zcela zásadně se liší v klíčových doktrínách.
Vyplývá z toho tedy, že v otázkách náboženství se rozum a logika používat mohou. Je-li tomu tak, pluralismus (víra v to, že všechny pravdy jsou si rovny a jsou stejně platné) je ze hry, protože je nelogický a vzájemně si odporuje, jestliže tvrdí, že protikladné výroky mohou být oba pravdivé.
Další na řadě je ona velká otázka: existuje Bůh? Ateisté a naturalisté (ti neberou v potaz nic jiného než hmatatelný svět a vesmír) říkají „ne“. Na toto téma byly popsány stohy knih a po celou historii se ve snaze odpovědět na tuto otázku vedly bouřlivé debaty, ale ve skutečnosti není tak těžké na ni odpovědět. Abychom to udělali důkladně, měli bychom si nejprve položit tuto otázku: Jak to, že kolem sebe něco vůbec? Jinými slovy, jak se stalo, že vůbec existujeme my a všechno kolem nás? Argument pro Boží existenci se dá velmi zjednodušit:
Něco existuje.
Něco nevznikne z ničeho
Musí tedy existovat věčná Bytost.
To, že existujeme, se nedá popřít, protože nejprve musíme existovat, abychom mohli popřít vlastní existenci (což je ale sebedestruktivní), takže první z výše uvedených bodů je pravdivý. Nikdo nevěří, že se dá dosáhnout „něčeho“ z „ničeho“ (tj. že na počátku vesmíru bylo „nic“), takže i druhý bod je pravdivý. Tím pádem musí být pravdivý i třetí bod – musí existovat věčná Bytost, která za vším stojí.
To je závěr, který žádný uvažující ateista nemůže popřít; taky jej nepopírají, tvrdí ovšem, že onou věčnou bytostí je sám vesmír. Problém tohoto názoru tkví v tom, že veškeré vědecké důkazy poukazují na skutečnost, že vesmír měl nějaký počátek („velký třesk“). A všechno, co má počátek, musí mít příčinu; vesmír měl tedy příčinu a není věčný. Protože jediné dva zdroje věčnosti jsou věčný vesmír (u kterého je to nejisté) nebo věčný Stvořitel, jediným logickým závěrem je, že Bůh existuje. Odpovíme-li na otázku Boží existence kladně, vylučuje to ze seznamu platných náboženských systémů ateismus.
Tento závěr nám sám o sobě neříká nic o tom, jaký Bůh to je, ale zároveň to vylučuje ze hry všechna panteistická náboženství. Všechny panteistické světonázory tvrdí, že vesmír je Bůh a že je věčný. Tento závěr je ovšem, jak jsme viděli, mylný. Hinduismusm, buddhismus, džinismus a ostatní panteistická náboženství jsou tedy ze hry.
Došli jsme tedy k závěru, že Bůh stvořil vesmír. Z toho můžeme vyvodit další zajímavá fakta. Bůh je tedy:
• Ze své podstaty nadpřirozený (protože existuje mimo Své stvoření)
• Neuvěřitelně mocný (protože stvořil vše, co známe)
• Věčný (existuje mimo čas a prostor)
• Všudypřítomný (stvořil prostor, ale není jím omezen)
• Nepodléhá času ani změnám (to On stvořil čas)
• Nehmotný (protože přesahuje prostor)
• Osobní (kdyby byl neosobní, nemohl by stvořit osobnosti)
• Nezbytný (vše ostatní na něm závisí)
• Nekonečný a jen jeden (nemohou existovat dvě nekonečnosti)
• Mnohotvárný a přesto jednotný (příroda ukazuje mnohotvárnost)
• Inteligentní (nade vše ostatní, jinak by nemohl vše stvořit)
• S jasným záměrem (vše stvořil tak, jak chtěl)
• Morální (morální zákon nemůže existovat bez zákonodárce)
• Starostlivý (jinak by žádný morální zákon neexistoval)
Tato Bytost tedy vykazuje znaky, které jsou velmi podobné Bohu z judaismu, islámu a křesťanství, které, což je zajímavé, jsou jedinými třemi náboženskými systémy, které nám zbyly poté, co jsme vyloučili všechny ateistické a panteistické světonázory. Všimněte si rovněž, že je tím zodpovězena jedna z velkých otázek života (původu): víme, odkud pocházíme.
To nás přivádí k další otázce: můžeme Boha znát? V tomto bodě je potřeba náboženství nahrazena něčím důležitějším – potřebou zjevení. Má-li lidstvo znát / poznat Boha, je na Bohu, aby se dal Svému stvoření poznat. Judaismus, islám i křesťanství prohlašují, že mají knihu, která představuje Boží zjevení člověku, takže otázkou je, která z nich má pravdu (má-li ji vůbec některá z nich)? Pomineme-li menší rozdíly, dvěma hlavními spornými body jsou: 1) Nový zákon v Bibli, a 2) osoba Ježíše Krista. Jak islám, tak judaismus tvrdí, že Nový zákon v Bibli se mýlí v tom, co tvrdí, a obě náboženství odmítají Ježíše jako vtělení Boha – tedy dvě tvrzení, která křesťanství považuje za správná.
Na světě není jiné víry, která by se mohla rovnat křesťanství co do množství důkazů. Od značného počtu starobylých rukopisů, přes dokumenty, které se datují do období očitých svědků, tedy velmi záhy (existují některé, které se datují cca 15 let po Kristově smrti), množství záznamů (devět autorů ve 27 knihách Nového zákona), archeologických důkazů – z nichž žádný ani v nejmenším neodporuje ani jedinému faktu, uvedenému v Novém zákoně – až po to, že apoštolové šli na smrt prohlašujíc, že viděli skutky, které Ježíš dělal a že vstal z mrtvých, křesťanství je daleko před ostatními náboženstvími v počtu důkazů na podporu svých tvrzení. Historická autentičnost Nového zákona – tedy to, že obsahuje pravdivý záznam skutečných událostí tak, jak se staly – je tedy jediný správný závěr, který můžeme učinit poté, co jsme prozkoumali všechny dostupné důkazy.
Co se týká Ježíše, zjišťujeme jednu velmi zvláštní věc – Ježíš se prohlašoval být Bohem, který přijal lidskou podobu. Jak Ježíšova vlastní slova (např. „Ještě než se Abraham narodil, já jsem“), tak jeho skutky (např. odpuštění hříchů; to, že jej lidé uctívali a on to přijímal), jeho život bez hříchu a plný zázraků (které činil, aby potvrdil své výroky a vyvrátil protikladná tvrzení), i Jeho vzkříšení, to vše podporuje Jeho tvrzení, že je Bůh. Ostatní pisatelé Nového zákona tuto skutečnost znovu a znovu ve svých spisech potvrzují.
Je-li Ježíš Bůh, potom musí být pravda, co říká. A jestliže Ježíš řekl, že Bible je neomylná a pravdivá ve všem, co říká (a Ježíš to také skutečně řekl), potom to musí znamenat i to, že Bible má pravdu v tom, co proklamuje. Jak jsme již probírali, dva protichůdné výroky nemohou být oba pravdivé. Takže cokoliv v islámském Koránu a judaistických spisech, co je v protikladu k Bibli, nemůže být pravdivé. Jak islám, tak judaismus se tedy mýlí, protože svorně tvrdí, že Ježíš není vtělený Bůh, zatímco důkazy ukazují opak. A protože tedy můžeme poznat a znát Boha (dal se nám poznat jak ve svém psaném Slovu, tak v Kristu), musíme odmítnout všechny formy agnosticismu. A dále, další velká životní otázka je tím zodpovězena – ohledně etiky – protože Bible obsahuje jasné pokyny, jak by mělo lidstvo žít.
Ta samá Bible nám říká, že Bůh má o lidstvo velkou starost a že chce, abychom Jej všichni důvěrně znali. Záleží mu na nás tolik, že se sám stal člověkem, aby svému stvoření ukázal, jaký opravdu je. Je spousta lidí, kteří chtěli být Bohem, ale jenom jeden Bůh, který se chtěl stát člověkem, aby zachránil ty, které tak hluboce miluje, před věčným oddělením od Něj. Tato skutečnost ukazuje, jak je křesťanství hluboce relevantní pro naši existenci, a také to odpovídá na poslední dvě velké životní otázky – otázku našeho smyslu a našeho osudu. Každý člověk byl Bohem stvořený s konkrétním záměrem, a každý má vlastní osud, každý někam směřuje – buď do věčného života s Bohem, nebo do věčného oddělení od Něj. Tento závěr (a to, že Bůh se v Kristu stal člověkem) také vyvrací deismus, který tvrdí, že Bůh se o lidské záležitosti nijak nezajímá.
Závěrem tedy můžeme říct, že konečná pravda o Bohu se nalézt dá, a že se lze i orientovat v bludišti různých světonázorů, budeme-li zkoušet pravdivost různých tvrzení a systematicky oddělovat ta falešná, až nám zbyde jen pravda. Uplatníme-li zkoušky logické důslednosti, empirické přiměřenosti a existenční relevance, a pokládáme-li zároveň správné otázky, dobereme se pravdivých a rozumných závěrů o náboženství i o Bohu. Každý se asi shodne na tom, že jediný důvod, proč něčemu věřit je ten, že je to pravda – nic víc. Bohužel, věřit něčemu je záležitost vůle, takže bez ohledu na to, kolik se předloží logických důkazů, někteří lidé se i přesto rozhodnou zapřít Boha, a nejít po té jediné cestě, která jim může přinést harmonii s Ním.
English
Existuje tolik různých náboženství, jak mám vědět, které je to pravé?
