Otázka
Co je smluvní teologie? Je biblická?
Odpověď
Smluvní teologie není ani tak "teologie" ve smyslu systematického souboru doktrin, spíše to je rámec pro interpretaci Písma. Obvykle je porovnávána s jiným interpretačním rámcem Písma zvaným "teologie povolení", anebo "dispencionalismus". Dispencionalismus je nyní nejpopulárnější biblická výkladová metoda v americkém evangelikalismu - od druhé poloviny 19. století až do 21. století. Smluvní teologie - na rozdíl od dispencionalismu - byla hlásána protestanty z dob reformace a je stále stále oblíbená těmi více reformátorského či kalvinistického přesvědčení.
Na rozdíl od dispencionalismu, který vidí Písmo rozvíjející se v řadách (obvykle) sedmi "povolení" ("povolení" může být definováno jako určitý způsob, kterým Bůh jedná s člověkem a stvořením počas dané doby v dějinách spásy), smluvní teologie vidí Písmo přes smlouvu. Smluvní teologie definuje dvě prvořadé smlouvy: smlouva činů (SČ) a smlouva milosti (SM) (the covenant of works (CW) and the covenant of grace (CG)). Někdy je spomenuta řetí smlouva, a to smlouva vykoupení (SV) (the covenant of redemption (CR)), která logicky předchází ty druhé dvě smlouvy. Teď budeme diskutovat popořadě o těchto smlouvách. Je důležité si uvědomit, že všechny smlouvy popsané v Písmu (např. smlova s Noem, Abrahámem, Mojžíšem, Davidem a Nová Smlouva) jsou výsledkem buď smlouvy činů anebo smlouvy milosti.
Pojďme začít zkoumat různé smlouvy popsaně v smluvní teologii - nejprve smlouvu vykoupení, která logicky předchází druhé dvě smlouvy. Podle smluvní teologie, SV je smlouva mezi třemi Osobami Trojice vyvolit, odčinit a spasit vybranou skupinu jednotlivců - k spáse a věčnému životu. Jak řekl jeden známý pastor-teolog, v smlouve vykoupení "Otec vyberá nevěstu pro svého Syna". I když SV není v Písmu explicitně uvedena, Písmo explicitně uvádí věčnou podstatu plánu spásy (Efezským 1:3-14; 3:11; 2 Tessalonicenským 2:13; 2 Timoteovi 1:9; Jakub 2:5; 1 Petrova 1:2). Navíc Ježíš často říkal o své úloze vykonat vůli svého Otce (Jan 5:3, 43; 6:38-40; 17:4-12). Že spása vyvolených byla Božím záměrem ze samého počátku stvoření, o tom nemůže být pochyb; SV jen formalizuje tento věčný plán ve smlově.
Z vykupujícího histrorického hlediska, smlouva činů je první smlouva, kterou v Písmu vidíme. Když Bůh stvořil člověka, dal ho do Edenské zahrady a dal mu jeden prostý příkaz: "Z každého stromu rajského svobodně jísti budeš; ale z stromu vědění dobrého a zlého nikoli nejez; nebo v který bys koli den z něho jedl, smrtí umřeš" (Genesis 2:16-17). V tomto příkazu můžeme vidět že je psán smluvním jazykem. Bůh ustanovuje Adama v zahradě a slibuje mu a jeho potomstvu věčný život na tak dlouho, jak dlouho bude poslušný Jeho příkazům. Život je odměnou za poslušnost a smrt je trestem za neposlušnost. Tohle je smluvní jazyk.
Někteří učenci vidí v smlouvě činů něco jako takzvanou suzerain-vassalskou smlouvu. V takovýchto typech smlouvy suzerain (vrchnost, neboli král či vladař) nabízí podmínky smlouvy vazalovi (otrokovi, poddanému). Suzerain dává souhlas (požehnání) a ochranu na oplátku za vazalskou poslušnost. V případě smlouvy činů slibuje Bůh (suzerain) věčný život a požehnání lidstvu (vazala reprezentuje Adam jako hlavu lidské rasy) na oplátku za poslušnost člověka podmínkám smlouvy (tj. nejez ze stromu). Podobnou strukturu vidíme v Starém Zákoně daném Izraeli skrze Mojžíše. Izrael uzavřel smlouvu s Bohem na hoře Sinaj. Bůh dal zaslíbenou zemi, něco jako "Eden" ("země oplývající mlékem a medem"), a Své požehnání a ochranu před všemi nepřáteli na oplátku za poslušnos Izraele podmínkám smlouvy. Trest za porušení smlouvy bylo vyhoštění ze země (které se stalo po dobytí severního království v roce 722 př.Kr. a po dobytí jižného království v roce 586 př. Kr.)
Když Adam zlyhal v dodržování smlouvy činů, Bůh zřídil třetí smlouvu zvanou "smlouva milosti". Ve SM Bůh nábízí hříšníkům (těm, kteří zlyhali v tom žít podle smlouvy činů) zdarma věčný život a spásu skrze víru v Ježíše Krista. Ustanovení smlouvy milosti vidíme hned po pádě když Bůh prorokuje o "semenu ženy" v Genesis 3:15. Zatímco smlouva činů je podmíněná a slibuje požehnání za poslušnost a prokletí za neposlušnost, smlouva milosti je nepodmíněná a je dána zdarma na základě Boží milosti. SM má podobu starodávních smluv o udělení pozemku, ve kterých král dal příjemci půdu jako dar, bez jakýchkoli "ale". Někdo by mohl namítat, že víra je podmínkou smlouvy milosti. V Bibli je mnoho napomenutí pro příjemce Boží nepodmíněné milosti aby zůstali věrní do konce, takže v pravém smyslu slova je zachování víry podmínkou SM. Ale Bible jasně učí že dokonce i spásonosná víra je dar milosti od Boha (Efezským 2:8-9).
Smlouvu milosti vidíme v Bibli v různých nepodmíněných smlouvách, které Bůh uzavřel s jednotlivci. Smlouvu, kterou Bůh uzavřel s Abrahamem (o tom, že On bude jeho Bohem a Abraham a jeho potomci budou Jeho lidem) je také SM. Davidova smlouva (že Davidovi potomci budou navždy vládnout jako králi) je také SM. A konečně Nová Smlouva je poslední SM o tom, že Bůh napíše Jeho zákon do našich srdcí a zcela odpustí naše hříchy. Jedna věc by měla být zřejmá z těchto různých smluv: že všechny nacházejí své naplnění v Ježíši Kristu. Slib Abrahamovi požehnat všechny národy byl naplněn v Kristu. Davidův král, který bude navždy panovat nad Božím lidem byl také naplněn v Kristu, a Nový Zákon byl samozřejmě naplněn v Kristu. Dokonce i ve Starém Zákoně jsou narážky o smlouvě milosti když všechny smluvní oběti a rituály ukazují na budoucí spásonosnou práci Krista, našeho velikého Velekněze (Židům 8-10). To je důvod, proč mohl Ježíš v kázání na hoře říct, že On nepřišel zrušit Zákon, ale ho naplnit (Matouš 5:17).
SM vidíme v akci také ve Starém Zákoně, když Bůh ušetřuje své lidi od rozsudku, který si jejich opakovaný hřích zaslouží. I kdydž úmluva Mojžíšova zákona (typ smlouvy činů) slibovala Boží soud nad Izraelem za jejich neposlušnost Jaho nařízením, Bůh jednal s lidem Jeho smlouvy trpělivě. Toto je obvykle doprovázáno frází "Bůh si vzpoměl na smlouvu kterou učinil s Abrahamem" (2 Královská 13:23; Žalm 105; Izaiáš 29:22; 41:8); Boží slib splnit smlouvu milosti (která je podle definice jednostranní smlouvou) mnohdy anuloval Jeho právo uplatnit smlouvu činů.
To je stručné vysvětlení smluvní teologie a jak tato teologie vykládá Písmo skrze objektiv smlouvy. Někdy vyvstává ohledně smluvní teologie otázka, zda SM vyměňuje anebo vytlačuje smlouvu činů. Jinými slovami, je smlouva činů zastaralá protože je Starý Zákon zastaralý (Židům 8:13)? Stará (Mojžíšova) Smlouva není smlouvou činů, i když je napsaná jako smlouva činů. Znovu, SČ jde už od Edenu, když Bůh slíbil život za poslušnost a smrt za neposlušnost. SČ je dále rozpracována v Desateru, kde Bůh znovu slíbil život a požehnání za poslušnost a smrt a trest za neposlušnost. Starý Zákon je víc než jen morální předpis kodifikován v Desateru přikázání. Starý Zákon v sobě zahrnuje pravidla a předpisy týkající se uctívání Boha. Také je v něm občanské právo Izraelského národa, které platilo v teokracii a monarchii. S příchodem Ježíše Krista, Starým Zákonem slíbeného Mesiáše, mnoho věcí ze Starého Zákona zastaralo protože Ježíš splnil Starozákonní litery a vzorce (viz znovu Židům 8 - 10). Starý Zákon reprezentoval "litery a stíny", zatímco Kristus reprezentuje "tělo, realitu" (Kolossenským 2:17). Znovu, Kristus přišel naplnit zákon (Matouš 5:17). Jak říká Pavel "Nebo kolikžkoli jest zaslíbení Božích, v němť jsou: Jest, a v němť jest: Amen, k slávě Bohu skrze nás" (2 Korintským 1:20).
Nicméně tohle není zrušení smlouvy činů jak je zapsaná v morálním zákoně. Bůh žádal ve Starém Zákoně od svých lidí svatost (Leviticus 11:44) a stále žádá svatost ot svých lidí i v Novém Zákoně (1 Petrova 1:16). Takže jsme stále povinni plnit podmínky SČ. Dobrou zprávou je, že Ježíš Kristus, poslední Adam a Hlava naši smlouvy, dokonale splnil požadavky SČ a že Jeho dokonalá spravedlnost je důvodem proč Bůh může rozšířit SM na vyvolených. Římanům 5:12-21 popisuje situaci mezi dvěma zástupci lidské rasy. Adam reprezentoval lidskou rasu v zahradě a zlyhal v činění SČ, čímž se uvrhnul i se svým potomstvem do hříchu a smrti. Ježíš Kristus se postavil jako zástupce člověka, od pokoušení na poušti po cestu na Golgotu, a dokonale splnil SČ. Proto může Pavel říkat "Nebo jakož v Adamovi všickni umírají, tak i skrze Krista všickni obživeni budou." (1 Korintským 15:22).
Na závěr, smluvní teologie vidí Písmo jako manifestaci buď smlouvy činů (SČ) anebo smlouvy milosti (SM). Celý příběh historie spasení může být viděn jak Bůh rozvíjí SM už od její rodící se fáze (Genesis 3:15), přes celou cestu uskutečnění spasení v Kristu. Proto je smluvní teologie velmi Kristocentrický způsob pohledu na Písmo, protože ona vidí Starý Zákon jako slib o Kristu a Nový Zákon jako naplnění v Kristu. Někteří obvinili smluvní teologii jako učení zvané "výměnná teologie" (t.j. církev nahrází Izrael). Toto není daleko od pravdy. Na rozdíl od dispencionalismu, smluvní teologie nevidí ostrý rozdíl mezi Izraelem a církví. Izrael představoval Boží lidi Starého Zákona a církev (skládající se z Židů i pohanů) představuje Boží lidi Nového Zákona; obadva tvoří jeden Boží lid (Ephesians 2:11-20). Církev nenahrází Izrael; Církev je Izrael a Izrael je Církev (Galatským 6:16). Višichni lidé, kteří činí stejnou víru jak Abrahám, jsou částí lidu Boží smlouvy (Galatians 3:25-29).
O smluvní teologii bychom mohli vyprávět ještě mnoho věcí, ale co je důležité si uvědomit je to, že smluvní teologie je interpretační rámec pro pochopení Písma. Jak jsme viděli, není to jenom interpretační rámec pro čtení Písma. Smluvní teologie a dispencionalismus se v mnohých věcech liší, a někdy si ohledně méně podstatné doktriny protiřečí, ale obě se drží základu křesťanské víry: spása je jenom z milosti, jedině skrze víru Krista samého, a sláva jenom Bohu!
English
Co je smluvní teologie? Je biblická?
